Nikoli vojenská bezpečnost a vojenské hrozby (např. raketový útok) sužují současnou Evropu - mnohem větší problém představuje energetická bezpečnost (pak ale není jasné, proč si znepřátelit Rusko a Írán). První polistopadový ministr zahraničních věcí Jiří Dientsbier k tomu říká: "Polská vláda nevěří na hrozbu z Íránu. Místo fiktivních hrozeb jí zajímá zajištění energetické bezpečnosti. A požadavky na obranu proti střelám krátkého a středního doletu potvrzují, že se v případě umístění raket chce jistit proti Rusku. Zoufalý nápad umístit v případě polského odmítnutí rakety do Litvy jen posiluje podezření Moskvy." 

Evropské státy necítí potřebu raketové obrany, která bude mít za následek jen další spirálu zbrojení: "Nelze se klamat formální rezolucí bukureštského summitu, podle které se případný americký systém může stát součástí širšího systému NATO. Takový systém není na obzoru, protože Evropané a Kanaďané nechtějí vyhazovat peníze na nákladné hračky, jejichž smysl jim uniká. Středoevropská základna neřeší nic, pouze přispívá k novým závodům ve zbrojení."

Američané a Češi mohou spolu podle Dientsbiera všestranně spolupracovat, aniž by k tomu potřebovali bilaterální smlouvu o radaru: "Slíbená účast na společných vědeckých projektech je pozlátkem. V éře globalizace, otevřenosti světu a volného pohybu všeho od myšlenek a informací po kapitál, lze spolupráci navazovat i bez vlád a radarů."

Místo České republiky je především v Evropě, na což současná vláda zapomíná, když se přimyká k novému ochránci za Atlantikem: "Místo budování silné pozice v evropské integraci, k čemuž bychom mohli využít i blížícího se předsednictví, zase hledáme ve vzdáleném silném dubisku berličky".

Dientsbier konečně jako jeden z mála českých analytiků naznačuje souvislost mezi systémem globální raketové "obrany" a cíli jestřábího think-tanku Projekt pro nové americké století (PNAC): "Silová politika doprovázená invazemi a harašením raketami vychází po selhání neokonzervativních představ o americkém století z módy také na druhé straně Atlantiku."


Celý komentář viz blog Jiřího Dientsbiera na Aktuálně.cz