Časopis Přítomnost je renomovaný politický a kulturní čtvrtletník s tradicí sahající do první československé republiky. Před rokem přinesl zajímavý text Williama A. Cohna, amerického právníka, spisovatele a univerzitního učitele s kritickým stanoviskem k raketové obraně. 

V souvislosti se zvažovaným radarem v Česku a antiraketami v Polsku autor domácí čtenáře upozorňuje: „Jsou to první základny tohoto typu, které chtějí Spojené státy postavit na cizí půdě.“

Samostatný problém představuje potom způsob, jakým vláda radar prosazuje: „Faktem je, že celá diskuse o základně, kritiky označovaná jako zákulisní jednání politiků, příliš nepřipomíná demokratické mechanismy, ani nebudí dojem průhlednosti a důvěryhodnosti.“ 

Chybí tolik potřebný celospolečenský konsensus, záměr nezískal podporu veřejnosti. Přesto Praha odpověděla kladně na oficiální žádost Spojených států. „Tomuto důležitému rozhodnutí ale nepředcházel žádný dialog mezi českými občany a jejich politickou reprezentací,“ stěžuje si Cohn.

Přitom onen obávaný raketový útok není ani zdaleka tou nejpravděpodobnější hrozbou: „… hrozbu dnes – spíše než střely dlouhého doletu – představují teroristé.“

Pokud by přeci jen mělo někdy dojít k použití balistických raket, téměř jistě nepoletí z Blízkého východu do USA přes Atlantik! Útočník – ať už státní či nestátní aktér – by mnohem spíše vypustil v blízkosti Ameriky střely krátkého doletu a to „z lodí, z pozemních prostředků či letadel. Program NMD se ale takovými možnostmi vůbec nezabývá,“ konstatuje Cohn.

Nad efektivitou takto vynakládaných prostředků visí velký otazník i z technických důvodů – podle nezávislých expertů totiž protiraketový systém „nevykazuje způsobilost k obraně a v případě reálného útoku střel dlouhého doletu nemá šanci uspět.“

„Program je podporován z politických důvodů,“ cituje autor článku slova předsedy známé americké organizace Svaz angažovaných vědců (Union of Concerned Scientists).

Protiraketový systém by vedl maximálně k falešnému pocitu bezpečí. Nicméně samotná existence takovéto obrany „povzbuzuje rozhodování ve prospěch rizikových a provokativních intervencí ve světě a v krajním případě dokonce úvahy o „omezených jaderných úderech“.

Nabízí se i další otázka – opravdu se USA neobejdou bez takovéto obrany? Copak je někdo vážně ohrožuje!? Vždyť již dnes „vydávají za armádu více než všechny ostatní státy světa dohromady.“ Článek z Přítomnosti staví tato čísla ještě do jiného světla – globální výdaje na zbrojení převyšují desetkrát objem peněz investovaných do rozvojové pomoci…

„Proč utrácíme za zbraně, které nejen že nejsou účinné a které nepotřebujeme, ale které nás navíc činí zranitelnějšími? Kliky, které si mezi sebou podávají státní úředníci a představitelé soukromého sektoru (zejména z ropného a zbrojního průmyslu), by mohly ledacos osvětlit,“ domnívá se Cohn.

V této souvislosti pak hovoří o „raketové lobby“ a cituje analýzu progresivní Foreign Policy in Focus (www.fpif.org): „resuscitace raketové obrany byla politickým rozhodnutím, popohnaným raketovou lobby dokonale zabydlenou v řadách Bushovy administrativy“.

Autor se také zamýšlí nad motivy vyhraněně proamerických postojů české a polské vlády, které v západní Evropě nemají obdoby: „Důvodem podpory v postkomunistické České republice i v Polsku může být vděk za studenou válku, euroskepticismus a podezřívavý vztah k ruskému medvědu.“

Cohn se však nebrání ani prozaičtějšímu vysvětlení: „Nebo jsou slabé a poddajné vlády Polska a České republiky zmanipulovány (sic!).“

Článek připomíná multilaterální Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (Nuclear Non-Proliferation Treaty, NPT) a to, že „zavazuje k všeobecnému a kompletnímu odzbrojení“.

Mezinárodní režim založený na NPT vychází totiž z následující v zásadě správné úvahy: „Díky tomu, že státy s jaderným arzenálem odzbrojují, necítí země, které jaderné zbraně nevlastní, potřebu si je pořizovat.“ Proto podle Cohna „Hrozbu států-darebáků lze nejlépe eliminovat striktním dodržováním této smlouvy“.

Potíž je, že státy s jaderným arzenálem – na prvním místě USA – neodzbrojují nebo jen nedostatečně (některé ani nejsou signatáři NPT). Navíc vyhrožují nejaderným zemím, které pak logicky usilují o získání A-bomby – jako nástroje odstrašení případného útoku. I budování raketové obrany (které padla za oběť klíčová smlouva ABM) úzce souvisí s problematikou jaderných zbraní.

Cohn cituje Newsweek, když říká: „Expanze raketové obrany povede pouze k další militarizaci.“ A právě zde spatřuje autor největší riziko: „Odklon od mezinárodní kontroly zbrojení k jednostranným vojenským řešením je nebezpečný. Skutečný účet za raketovou obranu může být mnohem vyšší.“ 

 
Zdroj: Cohn, William A. Riskantní deštník. Přítomnost, Jaro 2007, str. 37-39