Chodím občas u nás v Brně-Řečkovicích do vinotéky, kde se každý večer schází na sklenku vína proměnlivé osazenstvo důchodového věku. Jde o pestrý sociologický vzorek: učitelé, technici, vojáci a různé další profese. I politicky je to tu zajímavé: bývalí komunisté se u vína potkávají s nekomunisty. Dokonce se mi jednou stalo, že po mé pravici seděl chlapík, který v roce 1968 s profesorem Mezníkem obnovoval socialistickou stranu (nepodřízenou komunistické Národní frontě) a o pár let později, poté, co jej normalizační předseda strany Bohuslav Kučera ze strany vyloučil, strávil několik měsíců ve vězení za podvratnou politickou činnost. A současně po levici jsem měl vyšetřovatele StB z té doby („Mysleli jsme to dobře a já jsem nikomu neublížil.“), žoviálního pána s dobromyslným pohledem na svět. Zábava byla vlídná, žádné velké vyčítání. Před zavíračkou nám oběma – mně i kamarádovi socialistovi – pan vyšetřovatel poručil pohárek vína. Gesto usmíření po moravsku.

Ale proč o tom píšu, když chci psát o oslavách osvobození? V této pestré společnosti se všichni, kteří mají pamětnický věk (kolem osmdesátky a výše), vzácně shodují ve vzpomínkách na konec války. Nálety, ukrývání se ve sklepech. Strach. Kdo je osvoboditel, bylo jasné. „Gděs germán?!“ vyhrkli obvykle sovětští vojáci proniknuvší do domů. Rychlá prohlídka a vyráželi dále. Ještě mnoho let po válce jsme vídávali na domech nápisy: „Provereno. Min nět.“ A protože socialistické stavebnictví a údržba měly poněkud delší dodací lhůty než dnešní superrychlý kapitalismus, mohl jsem i desítky let po válce například ve spodní části ulice Úvoz studovat omítku zbrázděnou dírami po střelách a rýhami po střepinách granátů.

V Brně se bojovalo a v jeho nejbližším okolí proběhly jedny z nejtěžších a nejúpornějších bojů v posledních dnech války. Ze stavení mých prarodičů v Říčanech u Brna, stejně jako z mnoha dalších tamních domů, zbyly ruiny. Pradědečka zabil 1. května granát a nebýt sovětského důstojníka, který zbytek rodiny vyvedl z frontového území, asi bych nepsal ani tento text. Německo kapitulovalo 8. května, kdy se ještě tvrdě válčilo na území jihozápadní Moravy. Pro poučení si stačí přečíst heslo Bratislavsko-brněnská operace na Wikipedii.

K čemu je vlastně paměť?

V pátek 24. dubna jsem zabloudil na brněnské náměstí Svobody. Postávaly tam desítky lidí. Uniformy Rudé armády, vojenská technika, stany, upomínkové pohlednice, patrony, vojenský guláš, pár panelů s popisem historie, malé pódium s československou a sovětskou vlajkou a velkými portréty prezidenta Beneše, sovětského maršála Koněva, jehož jednotky se jako první dostaly v květnu 1945 do Prahy, a maršála Malinovského. To je zas ten muž, který velel osvobozovací operaci v Brně a  má bustu v parku vedle Domu umění.

Všechno to působilo jaksi domácky, nadšenecky, amatérsky, až cimrmanovsky. Ale to je asi v pořádku, však nemusíme být pořád patetičtí a pronášet oficiální projevy. A co by také člověk po vojenském zájmovém spolku chtěl? Zaplať Pánbůh, že aspoň někdo veřejně napsal: „Děkujeme Rudé armádě.“ Slavnostní akt u hrobů stovek sovětských vojáků na ústředním hřbitově stejně zavedli komunisté, takže ho dnes z "ideologických důvodů" nemůžeme brát moc vážně. I když budiž městu ke cti, že aspoň onu pietu ještě udržuje (viz zde). Ti mrtví padli i za nás, demokraty.

Můj zmíněný kamarád socialista zažil konec války jako devítiletý kluk v Židenicích a viděl tehdy také pár mrtvých – mamince k její velké radosti donesl domů utržený lidský palec. Ve stejný dubnový den jako já se také zašel podívat na náměstí Svobody a divil se. Když začal hrát „dobový“ swingový orchestr z Lednice, prohlásil, že se mu to snad jenom zdá a že se pořadatelé zbláznili…

Říkám si, jestli by nebylo jednodušší, kdyby už všichni pamětníci vymřeli. Komplikují nám situaci. Obtěžují nás svými vzpomínkami, svou životní zkušeností a svým vnímáním hodnot. My přece víme, že všechno bylo jinak. V Lidových novinách z téhož dne (24. dubna) se dočteme na jedenácté straně v článku Okupace, obsazení, osvobození?, že Rudá armáda osvobodila stejně velké území jako západní spojenci, tedy sedmnáct procent. Na dvou třetinách území jsme totiž po německé kapitulaci 8. května převzali moc my sami. Takže jsme asi vlastně ty Němce porazili my.

Jak se medializovat v dnešní době

Probíral jsem se mediálními odkazy, které informovaly o připravovaných oslavách. V obsáhlém přehledu akcí, který 7. dubna publikoval server Aktuálně.cz, brněnské oslavy chybí. Tedy, abych byl spravedlivý, 2. května tam byl s otazníky uveden slavnostní koncert k výročí osvobození v Mahenově divadle.

Jediný příspěvek, který se věnoval podrobněji nadcházejícím oslavám v Brně, jsem nalezl na univerzitním severu Munimedia. Byl ovšem směskou informací o válce s ležérním užíváním terminologie (opakovaně Rusové místo Sověti, jako kdyby v Rudé armádě nebojovaly i jiné národnosti) a především se jednalo o propagaci brněnského projektu Roku smíření. Ten spojuje různorodou plejádu podniků nejrůznějších subjektů s „vhodnou“ dramaturgií, která se bezprostředně osvobození a oslav příliš netýká a  moc velké mediální odezvy nepožívá. Tedy určitě ne v celostátním měřítku. Ale neházejme flintu do žita: První vlaštovkou je zmínka o novém „pochodu života“, jenž má připomenout vyhnání německy mluvícího obyvatelstva z Brna a který se letos uskuteční v obráceném směru, než šel v roce 1945,  tedy od rakouských hranic do Brna. Zazněla v Respektu 17/2015 v rozhovoru s panem Posseltem, německým europoslancem a hlavou sudetoněmeckého krajanského sdružení. To je tedy trefa.

Nu, jsme skromní v tom našem Brně, moc se mediálně neprosazujeme, i když nápadů máme tedy spousty. Jenže nakonec je člověk vděčný aspoň za to, že se v záplavě akcí, které připomínají vše možné z válečných let, od osudu romského obyvatelstva po odsun (či útěk či vyhnání podle doby, situace a pohledu) německého obyvatelstva, uskuteční  jedna oficiální magistrátní akce týkající se konce největší válečné katastrofy v dějinách lidstva. Bude to vzpomínkový akt k ukončení války 8. května v Kounicových kolejích. V areálu těchto kolejí byly mučeny tisíce a zavražděny stovky vynikajících a statečných českých lidí (viz o tom zde). Na jejich popravy se chodili dívat někteří němečtí spoluobčané. Moje maminka vzpomínala, jakou úzkost v nich, obyvatelích dnešní Masarykovy čtvrti, vyvolávaly výstřely v „Kouničkách“. Já sám jsem ještě v roce 1998 potkal v kavárně na Joštově tři staré paní, vdovy po mužích zavražděných v Kounicových kolejích. Scházely se tam každé úterý a žily ze vzpomínek na to, co bylo předtím než…

A co za deset let?

Na rozdíl od těch brněnských jsou plzeňské oslavy osvobození příkladně organizovány a medializovány v celostátních médiích (viz například zde, nebo zde). Brno má totiž problém, sice se tu mohutně bojovalo, ale nemá Pattona. O Rudé armádě se dnes raději nepíše. Dříve byl v kurzu sovětský maršál, dnes se do médií hodí spíše americký generál. Kdo bude užitečný za deset let?  Ale nakonec, možná na tom ani nesejde. Děti ve škole tato tematika stejně otravuje, jak si 2. května všiml v MF DNES na straně třináct spisovatel a účastník pražského povstání Jiří Stránský. Důležité je, že někdo zvítězil a už nás s tím neotravujte, my žijeme a jedeme dál. A tak třeba postavíme na náměstí Svobody pár stánků a připijeme si dobrým moravským vínem. Za deset let nám už žádní pamětníci do toho mluvit nebudou.

Jen mám pořád takový neodbytný pocit, že si to ti mrtví, kteří položili život za to, abychom si mohli připít, nezaslouží.