U našich nejbližších sousedů, v bratislavských Vajnorech, bylo "slavnostně" otevřeno sídlo styčného integračního týmu NATO na Slovensku (NFIU SVK - NATO Force Integration Unit Slovakia). Celá událost proběhla bez přítomnosti médií, jak rozhodl slovenský ministr obrany Peter Gajdoš, který je kandidátem Slovenské národní strany (SNS). Té SNS, jejíž předseda Andrej Danko v říjnu 2015, ještě před parlamentními volbami, řekl: "SNS zaujímá dlouhodobě odmítavé stanovisko k přítomnosti cizích vojsk na našem území. Rok 1968, kdy jsme byli členy jiného vojenského seskupení, byl pro nás dostatečným mementem."

Jak premiér Fico, tak prezident Kiska ve svých předchozích výrocích slibovali, že k ničemu podobnému nedojde. Nyní slovenští politici svorně tvrdí, že jde jen o sídlo styčného integračního týmu NATO, kde působí jen 41 vojáků, z nichž je polovina Slováků. O tom, že to je ve skutečnosti vojenská základna, která se má časem rozšiřovat, většinou nemluví.

Ve skutečnosti přítomnost NFIU (dle slov ministra obrany Glyáče) "usnadní přijetí posil ze strany NATO pro danou členskou zemi". A hlavně – nebude k tomu již třeba souhlasu parlamentu. A už vůbec ne běžných Slováků, kteří s jakoukoli přítomností cizích vojsk na svém území většinově nesouhlasí. Bylo tomu tak i v roce 1997, kdy bylo referendum o vstupu Slovenska do NATO záměrně zmařeno a Slovenská republika se nakonec členem Severoatlantické aliance stala v roce 2004.

(Ne)známé lži o NATO

Hlavním úkolem styčných týmů NATO, které působí kromě Slovenska ještě v sedmi evropských zemích - v Litvě, Estonsku, Lotyšsku, Bulharsku, Rumunsku, Polsku a Maďarsku, je prý podpora kolektivní obrany NATO, asistence při výcviku a společných cvičeních – a v případě potřeby zabezpečení a koordinace přijetí spojeneckých (rozuměj amerických) sil v daném regionu.

Severoatlantická aliance ovšem, jak víme, vůbec není tou organizací, za kterou se vydává. Všechny země, které do této organizace vstoupily, se zavázaly podle Článku 1 Washingtonské smlouvy "urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapojeny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost a zdržet se v mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN."

NATO (North Atlantic Treaty Organization), nebo také Severoatlantická aliance, byla zpočátku považována za obranné seskupení proti Sovětskému svazu - a také proti Německu, které v minulosti vedlo dvě světové války. Když však byla 9. května 1955 do aliance přijata tehdejší Německá spolková republika, bylo jasné, že NATO bude zaměřené jen a jen proti Sovětskému svazu, dnes Ruské federaci. NATO tak vždy sloužilo a slouží stejnému účelu, který dobře vystihl první Generální tajemník NATO Hastings Lionel Ismay: "Účelem Aliance bylo zajistit, aby Rusové zůstali venku, Amerika uvnitř a Němci pod kontrolou."

Odpovědí na vytvoření NATO pod vedením USA byl vznik Varšavské smlouvy - vojenského paktu střední a východní Evropy pod vedením Sovětského svazu. Vytvořil se tak bipolární svět a konflikt mezi Západem a Východem, který se začal označovat jako studená válka. Když se však v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz, byla rozpuštěna i Varšavská smlouva. Přesně totéž se mělo stát i s NATO, ale stal se pravý opak. V prosinci 1991 se rozhodlo, že NATO bude moci provádět operace i mimo území členských zemí, neboť Rusko momentálně nepředstavovalo pro USA žádné ohrožení.

NATO tak bylo využito americkými neokonzervativci ("neokony"), jejichž nejcharakterističtějším znakem je přesvědčení, že USA by se neměly stydět používat svou vojenskou moc na šíření svých hodnot po celém světě, a to i tvrdou silou. Z NATO se stala doslova celosvětová vojenská zásahová jednotka, která se začala nekontrolovatelně rozšiřovat na východ až k hranicím Ruska přesto, že v roce 1990 se prezident SSSR Michail Gorbačov s prezidentem USA Georgem Bushem starším dohodli na nerozšiřování aliance.

Paul Craig Roberts, bývalý náměstek ministra financí za vlády Ronalda Reagana, v dokumentu Washington ničí svět píše: "Výměnou za moskevský souhlas se znovusjednocením Německa a jeho zapojením do NATO vyslovuje Washington souhlas s tím, že se NATO nebude rozšiřovat směrem na východ." Politici své voliče zase jednou pořádně oklamali.

V roce 1999 vstoupilo do NATO Polsko, Česká republika a Maďarsko, v roce 2004 dalších sedm zemí - Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovinsko, Slovensko - a v roce 2009 přibyla také Albánie a Chorvatsko. Toto rozšíření Severoatlantické aliance se zájmy Evropy ovšem nemá absolutně nic společného. Své zájmy si zde hájí jen USA spolu s evropskými poskoky, kteří poslušně srazí podpatky a rozkazy z Washingtonu vždy s radostí provedou.

Výlučně americký zájem

Dnes si mnoho lidí myslí, že NATO (USA) nám v případě napadení musí automaticky přijít vojensky na pomoc, protože se to prý píše v Článku 5 Washingtonské smlouvy, který tak rádi zmiňují naši politici i mainstreamová média.

Rozbor amerického Kongresového výzkumného střediska však předmětný článek vysvětluje následovně: "Článek 5 Severoatlantické smlouvy nezajišťuje použití síly na pomoc žádnému spojenci, který by byl napaden. NATO považujeme za organizaci kolektivní obrany, nikoli kolektivní bezpečnosti. To je podstata organizace. Článek 5 prohlašuje, že členové NATO musí zvážit možnost jít na pomoc. Pomoc však není zajištěna smlouvou. Pomoc spojencům není bezpodmínečná." (ZDE)

Z uvedeného vyplývá, že před vstupem do konfliktu musí být jasně definován výlučně americký národní zájem. Takže naši politici opět lžou, když říkají, že NATO je jedinou reálnou cestou k trvalé bezpečnosti naší země. Není a nikdy nebude.

Celé NATO je řízeno z Pentagonu, neboť USA celou Alianci řídí a evropské státy spolu s Kanadou jsou Washingtonu podřízené. Generálním tajemníkem Severoatlantické aliance je vždy Evropan, aby vznikl dojem, že Evropa v NATO dominuje (vždyť i sídlo NATO je od roku 1967 v Bruselu), což však není pravda. Nejvýznamnější osobou v Alianci je totiž hlavní velitel sil NATO v Evropě, kterým je vždy americký generál nebo admirál, protože ten je současně i hlavním velitelem všech amerických ozbrojených sil v Evropě (USEUCOM - US European Command). V současnosti je jím generál Curtis Scaparrotti, který v roce 2016 vystřídal generála Philipa Breedlove.

K čemu je nám tedy NATO, které sice neustále mluví o míru, ale ve skutečnosti se připravuje na válku s Ruskem? S tím Ruskem, které propagandisté z různých think-tanků napojených přímo na rozpočet Kongresu USA, označují za největší hrozbu pro Evropu.

NATO obkličuje "zlé" Rusko

Na hranicích Evropské unie s Ruskem dochází k posilování vojenské přítomnosti USA a NATO a každým dalším dnem se napětí zvyšuje. O posílení východního křídla NATO se rozhodlo ještě na varšavském summitu v červenci 2016 a operace s názvem Atlantické odhodlání (Atlantic Resolve), jejímž proklamovaným cílem je zaručit mír a stabilitu ve východní Evropě, je v plném proudu. Nositel Nobelovy ceny míru Barack Obama ještě v posledních dnech svého prezidentování napětí mezi USA a Ruskem vyostřil, když urychlil přesun americké armády a vojenské techniky k hranicím Ruska.

6. ledna se začaly v německém přístavu Bremerhaven vykládat první americká vojenská zařízení a dopravní prostředky, které se postupně přesunuly do Polska. O den později dorazily na letiště v polské Vratislavi první skupiny amerických vojáků, jichž má být celkově v Polsku a Pobaltí rozmístěných přes 4000. Bojový tým 3. obrněné brigády z Fort Carsonu v Coloradu doprovázelo přes 400 pásových vozidel a asi 900 kolových vozidel včetně 87 tanků, 18 samohybných houfnic Paladin, přes 400 vozidel Humvee a 144 bojových pěchotních vozidel Bradley.

16. ledna dorazilo do Norska 300 vojáků americké námořní pěchoty, kteří se usadili na základně Vaernes. Cílem této mise je vycvičit vojáky pro boj v arktických podmínkách. Norské vládě jaksi vůbec nevadí, že se cizí vojska se na její území dostala poprvé od 2. světové války - a zapomněla také na slib, který dala Rusku před vstupem Norska do NATO v roce 1949 - že své území neposkytne cizím bojovým jednotkám, pokud nebude cílem útoku nebo ohrožené útokem.

31. ledna vyslalo Německo do Litvy 450 vojáků a celkem 36 vojenských vozidel včetně víceúčelových obrněných transportérů typu Boxer. Skupina NATO dislokovaná v Litvě bude mít celkem více než 1000 členů a kromě Německa ji budou tvořit belgičtí, nizozemští, lucemburští a norští vojáci. Další bojové skupiny jsou rozmístěny v Lotyšsku, kde praporu velí Kanada, a v Estonsku, kde dalšímu praporu velí Velká Británie. Takto začala devítiměsíční mise, která prý má ve východní Evropě zaručit mír.

Skutečně jde o mír?

Podle slov generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga je hlavním úkolem těchto útvarů "odstrašit, nevyvolávat konflikt, ale předejít konfliktu". Další Stoltenbergova slova však naznačují něco jiného: "Pokud jde o vztahy s Ruskem, chtěl bych zdůraznit, že naše zvýšená přítomnost v Evropě je přiměřená a proporcionální reakce na chování Ruska, stále asertivnějšího Ruska, které v uplynulých letech výrazně nahromadilo svou vojenskou sílu a použilo ji proti svému sousedovi."

Fakta vypovídají jasně: Rusko investovalo v roce 2016 do zbrojení 48 miliard amerických dolarů - na rozdíl od Spojených států, jejichž celkové výdaje byly 622 miliard amerických dolarů. Za loňský rok investovala do zbrojení více než Rusko i Ukrajina (53 miliard dolarů), Indie (50 miliard dolarů), Saúdská Arábie (téměř 49 miliard dolarů). A Čína – ta dala do zbrojení téměř čtyřikrát více než Rusko (191 miliard amerických dolarů). (ZDE a ZDE)

A aby v příštím konfliktu, do kterého USA cpe i ostatní, nezaostávalo ani Slovensko, schválil slovenský parlament 2. února vyslání 152 slovenských vojáků, kteří budou působit v Lotyšsku od dubna do června tohoto roku. Podle člena výboru pro obranu a bezpečnost Mariána Kotleby, jehož strana hlasovala proti, se nejedná o žádnou výcvikovou misi: "Jednotka má být součástí sil odrazení Ruské armády. Takže se nebavíme o nějakém cvičení, ale Slovenská republika se jde zapojit do hry velkých hráčů na geopolitické šachovnici, kde v případě konfliktu budeme obětováni jako první."

Olej do ohně ještě přilil náčelník generálního štábu Ozbrojených sil Slovenské republiky Milan Maxim, jenž v televizním diskusním pořadu Večera s havranom uvedl, že nepřítelem naší armády je Rusko. Na otázku, zda má armáda definovaného nepřítele, proti kterému se specificky připravuje, totiž odpověděl: "Mluvíme o Rusku," a pak dodal: "My, vojenští plánovači, vycházíme v současné době z hodnocení NATO, které hodnotí bezpečnostní situaci; hodnotí, kdo by mohl být předpokládaným útočníkem – a z tohoto my vycházíme."

Cílem je "uzbrojit" Rusko

NATO se svými 28 členskými zeměmi je jedna obrovská válečná mašinérie a všichni dobře vědí, že zbrojařský průmysl je nejdůležitějším hospodářským odvětvím USA, ale také některých států Evropy (Německo, Francie, Velká Británie). Dnes to vypadá tak, že cílem USA je znovu "uzbrojiť" Rusko, jako tomu bylo za éry Ronalda Reagana v 80. letech minulého století, kdy Spojené státy neustále zvyšovaly vojenské výdaje, což nutilo Sovětský svaz reagovat stejným způsobem. Tyto závody ve zbrojení oběma světovým velmocím nadělaly obrovské finanční problémy, což v případě Sovětského svazu kromě dalších příčin vedlo až ke kolapsu ekonomiky a k jeho následnému rozpadu.

Tehdy se zdálo, že USA studenou válku vyhrály, ale bylo to jen z toho důvodu, že mohly tisknout americké dolary, protože celý finanční systém je založen na petrodolarech - a tak své finanční problémy přesouvaly na celý svět. A tak 25 let po skončení studené války jsou Spojené státy nejzadluženější zemí na světě s gigantickým dluhem více než 20 biliónů dolarů.

Americký vládnoucí establishment však chce jít i v současnosti touto cestou, ale nyní už i ve spolupráci s členskými státy NATO, které doslova nutí zvyšovat vojenské výdaje až na úroveň 2% HDP, což je, i když se to možná nezdá, obrovské číslo. Vždyť už nyní USA se svými spojenci z NATO dávají na zbrojení 70% světových vojenských výdajů, což je skutečně mnohonásobek částky, kterou do armády dává Rusko. Ani to Washingtonu evidentně nestačí.

Nepřítel je potřeba

NATO podle Článku 1 neplní závazky "urovnávat veškeré mezinárodní spory mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír" už velmi dávno. Vždyť bombardování Jugoslávie v roce 1999 bylo jednoznačně v rozporu s mezinárodním právem - a to platí i pro další válečné konflikty, které zuří po celém světě. Americký institut Foreign Policy Initiative v roce 2016 propočítal, že pokud by všechny členské státy NATO dávaly na obranu 2% HDP, znamenalo by to celkové navýšení vojenských výdajů Severoatlantické aliance až o 40%. To bude pohádkový byznys hlavně pro zbrojní průmysl USA. A právě proto se z každé strany, ať už z médií hlavního proudu, nebo z úst většiny politiků, doslova valí šílená propaganda o údajné hrozbě z Ruska. Kde není nepřítel, nemáte komu dodávat zbraně.

Nevidí snad politici, že zde jde o jednoznačné oslabení Evropy? Že obrovské sumy peněz, které jednotlivé státy dávají do zbrojení a na štvaní proti Rusku budou chybět na skutečnou hrozbu, jíž jsou lidé vystaveni nejen v Evropě - v boji proti terorismu a nelegální, velmi dobře řízené migraci?

NATO je nebezpečný relikt studené války. Dobře to ví i nový prezident USA Donald Trump. Změní na tom něco?

Vyšlo na protiproud.cz.