Dopis přečtený u Husova kamene v Senohrabech

Tvář Jana Husa, tvář štíhlého dlouhovlasého vousatého muže, známe z obrazu, který byl použit na československé bankovce v hodnotě 500 Kč. Tato nejznámější podobizna Jana Husa dokonale vystihuje to, jak Hus téměř určitě vůbec nevypadal. Dle vlastního popisu i popisu z kronik to byl muž menší obtloustlé postavy s kulatou hlavou, bez vousů a s málem vlasů. Stejně jako všichni ostatní kněží té doby i Hus musel být hladce oholen a mít vyholenou i typickou středověkou tonzuru na hlavě. Husův portrét je tak spíše romantizovanou představou, stejně jako nejznámější portrét Karla Hynka Máchy, ze kterého rovněž básníka nikdo z jeho blízkých nepoznal a dušovali se, že Mácha takto rozhodně nevypadal.

O Janu Husovi bylo řečeno mnohé, tak jej uvedu jen stručně. Ačkoli pocházel z chudé rodiny, dokázal se dobře učit a dostal se díky tomu na pražskou Karlovu univerzitu, zde se rozhodl se pro kněžskou dráhu. Věnoval se rovněž hudbě, upravoval písně a vydělával si zpěvem v kostele. Po získání titulu magistr svobodných umění se věnoval výuce, působil jako rektor, později jako děkan filozofické fakulty a zároveň se začal věnovat i kázáním. Byl též členem akademické obce a kladl důraz na vzdělání a kázání pro běžný lid. Jeho kázání v Betlémské kapli byla velmi populární a přitahovala široké vrstvy obyvatelstva. Pozornost lidí si získal Hus kritikou morálního úpadku katolické církve, zejména obchodu s odpustky v kontrastu s nesmírným světským bohatstvím církve. Jan Hus působil v době, kdy již 250 let byla moc světská a církevní oddělena, ale ekonomicky, tudíž i politicky, to v té době stále byla církev, která ovládala politiku jeho doby. Duchovnímu stavu patřila asi polovina všech pozemků v Čechách, přičemž velké bohatství a úplatné praktiky vyšších duchovních budily žárlivost a zášť mezi „kněžským proletariátem“, tedy chudými kněžími. České rolnictvo také nesnášelo církev jako jednoho z největších výběrčích poplatků. Hus věřil v jakousi církev neviditelnou, jež nemusí být totožná s viditelnou. K neviditelné církvi patří lidé morálně bezúhonní. Poslední autoritou, k níž se křesťan může odvolat, je Kristus.

Z historického hlediska měl smůlu, že se zapletl do událostí velkého rozkolu v církvi tzv „západnímu schizmatu“ a to přímo do situace, kdy se o post papeže ucházeli tři lidé a nálada v církvi byla nebývale vyhrocená. I církevní koncil v Kostnici nebyl svolán kvůli Husovi, ale kvůli rozpadu církve. Tedy proti nemu stali tri nastvani souperici papezove a jejich kritik mel tak trojnasobne tezsi situaci. V jedné věci se totiž všichni tri shodli, ze kacire je třeba zabit, dle tehdejšího prava, jehož povahu prisel Hus zmenit. Ze kaciri jsou nebezpecni a ze měli důvod se ho bat, prokazala az doba nasledujici po jeho upaleni.

Někteří autoři považují za hlavní důvod, proč byl Hus v Kostnici odsouzen, to, že nejen kritizoval systém církve a hlásal potřebu chudé církve, ale že k nápravě zlořádů vyzval prostý lid. To už představovalo z hlediska hierarchie přímo rouhání. Jeho vzor, John Viklef se spokojil s tím, že by nápravu zlořádů církve svěřil šlechtě, ale lid, to bylo přece jen moc. Jan Hus byl tedy také buřič, dnes by byl nálepkován slovem dezolát.

Problém je v tom, že nemáme zachované soudní záznamy z Kostnice, jež se musely vést a byly jistě velmi podrobné. Ale z dalších historických pramenů víme následující. Hus na kostnickém koncilu dlouho nechápal, že je obviněný. Přijel s tím, že povede disputaci jako rovný s rovným, což se nestalo. Spoléhal na císaře Zikmunda. Z tohoto hlediska byl Hus skutečně člověk vzpurný, který se v některých situacích nechoval moc diplomaticky. Mluvil třeba o tom, že jeho i soudce bude soudit samotný Bůh. Zikmund dal sice Husovi pověstný glejt, který ho měl chránit, ale Hus na něj stejně nečekal a listina dorazila do Kostnice až po jeho příjezdu. To už se Husa ujala inkvizice a církevní soud. Zikmund se pokoušel aspoň dosáhnout Husova propuštění z vazby, nechtěl nechat zabít nejslavnějšího českého kazatele. Ale byl odmítnut a církevní autority daly ještě Zikmundovi najevo, že do věci moc zasahuje a že by se mu koncil mohl také rozpadnout, proto couvl. Taková byla v té době situace ohledně světské a církevní moci.

Na konci se už situace tak vyhrotila, že Hus prakticky odvolat nemohl, protože by se doma úplně znemožnil. Hus byl natolik známou osobností, že věděl, že na samém konci už hraje ve velkém dramatu, jejž jeho vlast sleduje. V době upálení mu bylo 45 let, tedy už měl značnou část života za sebou. V jeho době se lidé dožívali padesáti, max 55 let. Tedy nepřijel s tím, že bude zabit, ale když stál přímo před tímto rozhodnutím, zachoval se statečně a tím se jeho revoluční myšlenky staly ještě hlasitějšími.

Husovy myšlenky měly historický dopad, vedly k husitské revoluci, která ovlivnila českou společnost a církevní reformu. Husité vytvořili silnou vojenskou sílu a během husitských válek porazili několik křížových výprav. Když si představíme, že křížové výpravy byly jen peklem plným násilí za účelem okradení lidé o vše, tak Hus ovlivnil statisíce hrdinů, kteří ochránili další statisíce lidí. Jeho odkaz šel dějinami dál, přetrval i po staletích a inspiroval českou reformaci a protestantské hnutí.

Jan Pavel II. ho zařadil mezi reformátory církve a vyjádřil lítost nad jeho smrtí. Považuje ho za velkou osobnost kvůli tomu, že dokázal jít za své přesvědčení až na smrt. Katolická církev nicméně nikdy explicitně mistra Jana Husa neoznačila za reformátora, stejně tak nikdy nebylo konstatováno, že nebyl kacířem nebo že jeho proces byl vykonstruovaný a zcela nelegitimní