Ne základnám – promarněná šance
x y, 19.3.2008, Alternativní média
(ještě jednu vámi milované blisty - http://blisty.cz/2008/3/19/art39628.html)
Ne základnám – promarněná šance
Několik poznámek ke zrodu občanského odporu v České republice
Milan Valach
Jan Čulík rozproudil diskusi o úspěchu či neúspěchu Iniciativy Ne základnám na příkladu sobotní demonstrace.
Jedná se skutečně o vážnou věc. Vláda a vládní strany prosazují výstavbu amerického vojenského radaru na našem území, a to přes nesouhlas většiny občanů. Tímto rozhodnutím se staneme nástrojem agresivní americké zahraniční politiky, a to ještě více než dosud, současně, a to je stejně závažné, je diskreditována sama podstata demokracie. Občané jsou nuceni přijmout roli pasivních diváků, kteří nemají žádnou možnost zasahovat do rozhodování vlády, s níž nesouhlasí. K čemu je nám pak taková demokracie? A je to vůbec demokracie? To jsou legitimní otázky, které si za této situace musíme nutně klást.
Cíl odporu
Většina české veřejnosti nesouhlasí s umístěním americké vojenské základny na našem území a přeje si vypsání referenda o této otázce. K naplnění tohoto cíle je však nutné dosáhnout schválení ústavního zákona o obecném referendu. Schválení ústavního zákona vyžaduje souhlas 3/5 všech poslanců a 3/5 přítomných senátorů. Při současném složení sněmovny je tento požadavek neprůchodný. Prakticky všechny vládní strany jsou proti. Strana zelených sice alibisticky hovoří o vlastním návrhu zákona o obecném referendu, ale ten stále nepředkládá a její poslanci návrhy jiných stran svým hlasováním zamítají. Podle praktických činů je tedy i tuto stranu nutno řadit mezi odpůrce referenda.
Za této situace je prosazení referenda možné jen na základě masového protestního hnutí občanů, které by buď vytvořilo takový politický tlak, že by se mu naši „demokratičtí“ politikové neodvažovali odporovat a potřebný zákon by schválili, nebo by vedl k pádu vlády a předčasným volbám, v nichž by zvítězily strany referendum podporující.
Na základě předcházejících zkušeností, odborářské demonstrace, televizní krize atd. odhaduji, že k vyvolání takové politické síly by byly nutné demonstrace, jež by se odehrávaly ve více městech republiky a minimálně v Praze by měly účast kolem 100 000 občanů. Z hlediska výše definovaného cíle – schválení ústavního zákona – by snad stačila i 60 000 účast, ale to považuji již za skutečně dolní hranici.
Ke shromáždění takového množství občanů by iniciativní jádro muselo usilovat o oslovení většinové společnosti a vyhnout se všemu, co by je mohlo v očích těchto občanů diskreditovat. Iniciativa by pak musela být od počátku budována jako základ mohutného celostátního hnutí.
Z tohoto hlediska je pak nutné posuzovat všechny aktivity iniciativy Ne základnám a zkoumat, jestli vedly a vedou alespoň k přiblížení tomuto cíli.
Avšak je rovněž nutné mít na paměti, že při tomto usilování se střetávají objektivní a subjektivní faktory, z nichž jen ty subjektivní jsou v bezprostřední moci aktivistů. Podstatným objektivním faktorem je společná historie, která se výrazným způsobem zapsala do naší současné mentality a podmiňuje naši ochotu a odhodlání měnit vlastní přesvědčení ve skutečnou akci, přejít od nesouhlasu s radarem, k účasti na demonstraci.
Z tohoto hlediska asi 64 či 68% nesouhlas s radarem ani zdaleka neznamená 68% účast na demonstracích.
Historická podmíněnost neúspěchu
Občanských aktivit se minimálně zúčastňují občané středního věku a jejich životní a profesionální zkušenosti zde citelně chybí. To psychologicky poznamenává jak fungování těchto aktivit, tak i jejich projevy navenek, které jsou tvořeny mladými lidmi pro mladé lidi, a to ještě určitého psychologického založení. Jejich dosah je již tím omezený.
Apatie středních věkových vrstev, jejich převažující individualismus a někdy přímo sobectví, je dáno historicky.
Česká občanská společnost byla dlouhodobě a systematicky terorizována, a to od podzimu 1938, kdy vznikla tzv. druhá republika, přes nacistickou okupaci, až do konce komunistického totalitního režimu v r. 1989. Během nejhorší fáze, za nacistické okupace byly všechny známky občanského aktivity trestány smrtí, v nemalém počtu případů vyhlazením celé obce. Po této děsivé zkušenosti přichází vláda komunistické strany, která pod humanistickými a demokratickými ideály nastolila totalitní režim, který popravoval své odpůrce a celou společnost prosákl nejprve atmosférou strachu a udavačství, po zklamání roku 1968 pak naprostou apatií a ztrátou víry v jakékoliv ideály v období normalizace.
Významným faktorem je i přijetí mnichovského diktátu, stejně jako přijetí sovětské okupace ze strany představitelů státu (s výjimkou F. Kriegla). Tato opakovaná zrada politických elit přispěla k deziluzi a apatii občanů, přivedla je k přesvědčení, že jakákoliv snaha, překračující horizont osobních zájmů, je marná.
Chyby iniciativy
Pokusím se popsat aktivity Iniciativy Ne základnám z hlediska výše uvedeného cíle a identifikovat chyby, kterých se podle mého názoru dopustila. Je však třeba vzít v úvahu, že v každém sociálním hnutí existuje více cílů. To, co je z hlediska hlavního a veřejně deklarovaného cíle chybou, může být z hlediska jiných, skrytých cílů pozitivem. Nám tuto rozpornost oficiálních a skutečných cílů může ukázat někdy zdánlivá nelogičnost diskuse s aktivisty, jejich neschopnost slyšet argumenty a zatvrzelá reakce na něco, co vůbec nebylo řečeno apod.
Svou roli zde jistě sehrává i skutečnost, že masovější občanské aktivity začínají v České republice prakticky od začátku. Tento fakt, spojený s faktem převažující věkové skladby aktivistů – mladší lidé (viz výše), může vést k uspokojení již z pouhé skutečnosti, že se vůbec nějakou demonstraci podařilo uspořádat, že mohli stát na tribuně a mluvit k lidem pod ní, případně, že se jejich jméno objevilo ve sdělovacích prostředcích. Za úspěch tedy považují již toto, samotný konečný cíl se stává ne tak důležitým.
To ovšem není specifikum mladých lidí (i když ti zpravidla podléhají rychleji a více) a občanských aktivit v České republice. Tento psychologický „mechanismus“ se uplatňuje ve všech politických stranách. Také proto jsou vrcholoví politikové takovými narcisty. Z širšího hlediska pak tuto skutečnost vystihuje tzv. železný zákon oligarchizace politických stran (Michels).
Jedinou obranou proti zneužití hnutí či strany pro úzké skupinové či osobní zájmy lidí na vrcholu její mocenské pyramidy jsou nástroje pro důslednou kontrolu moci zdola. I to je ovšem poznání, ke kterému musí česká společnost dospět na základě vlastní praxe.
Zkušenost z organizování občanského odporu v České republice ukazuje ještě jeden důležitý fakt. Již při organizování demonstrací proti válce v Iráku se tyto odehrávaly ve více městech, aniž však o sobě organizátoři vzájemně věděli. Pokus o koordinaci brněnských demonstrací s pražskými byl neúspěšný, z Prahy na výzvy ke spolupráci nikdo nereagoval. Tato spolupráce se proto podařila jen mezi Brnem a Ostravou.
Této chyby, se po delším, asi půlročním váhaní pražská skupina Iniciativy Ne základnám vyvarovala.
Nevyvarovala se však jiných, ještě zásadnějších. Tou je spolupráce s KSČM a KSM. Tuto spolupráci od počátku obhajovali lidé kolem Humanistického hnutí1), kteří tvořili rozhodující část členů pražské skupiny. V celostátním měřítku je pak druhou nejdůležitější složkou Iniciativy právě KSČM. Ostatní skupiny, uvedené na webu Iniciativy, nehrály prakticky žádnou významnější roli.
Humanistické hnutí je nadnárodní organizací, která uplatňovala stejnou taktiku, tj. spolupráci různých levicových stran v posledních chilských prezidentských volbách pod heslem „Společně to dokážeme“. Jejich kandidát nezvítězil, ale stejnou metodu spojování různých skupin obhajovali i v případě Iniciativy Ne základnám. Nikoliv tedy české specifikum, ale naprosté ignorování zcela rozdílného kontextu chilského a českého. Jestliže lze v Chile považovat komunistickou stranu za opozičního obhájce práv utlačovaných, v České republice, resp. v ČSSR byla komunistická strana stranou vládnoucí, tyranizující a ponižující občany této země[2]. Z této historické zkušenosti vyplývá i vztah velké části občanů ke KSČM a symbolům minulého režimu.
Ještě zřetelnější je to v souvislosti s KSM, která se otevřeně hlásí k odkazu stalinismu a tento svůj postoj vyjadřuje jak prapory, tak hesly, která neváhali vykřikovat na demonstracích Iniciativy.
Sdělovací prostředky, ve své většině orientované ostře protikomunisticky, uvítaly možnost zdiskreditovat Iniciativu prostřednictvím aktivit Iniciativy samotné. K tomu stačilo jen nafotit prapory a symboliku použitou účastníky demonstrací z řad obou uvedených organizací (KSČM a KSM). Pražská skupina tak od počátku vtiskla celé iniciativě pečeť kryptokomunistů, a tím ji učinila pro velkou část občanů nepřijatelnou. Jakmile se jednou tento obraz v myslích veřejnosti utvoří, je téměř nemožné jej smazat, i kdyby se o to Iniciativa snažila. Sdělovacím prostředkům pak již stačí jen jednou za čas tuto skutečnost připomenout.
Od počátku však byla ve hře jiná možnost, a to utvořit iniciativu důsledně jako občanskou aktivitu vyhýbající se spojení s jakoukoliv politickou stranou.
Tato zásada byla přijata při ustavení brněnské skupiny, viz text jejího Zakládajícího prohlášení . V Praze však byla, a jak je zřejmé, stále je rozhodně odmítána. Není třeba zdůrazňovat, že obraz pražské skupiny vytváří obraz celé Iniciativy.
Z hlediska cíle – vznik masového občanského hnutí – tak přijatá taktika odrazuje velkou část občanů od podpory či přímého zapojení se do jejích aktivit.
Druhým důsledkem téhož je podezření, které ve veřejnosti tento způsob ustavení a fungování Iniciativy vyvolává, že se jedná jen o snahu po zviditelnění a volební úspěch v nejbližších volbách, tedy o zneužití tématu radaru pro zviditelnění se KSČM a Humanistické strany[3].
Druhou velkou chybou bylo neujasnění vnitřní organizace Iniciativy
O této otázce se uvnitř Iniciativy delší čas a velmi bouřlivě diskutovalo. Po roztržení pražské skupiny na dvě části, kdy část zakládajících členů odešla a založila vlastní skupinu Servis Ne základnám , zaregistrovala pražská skupina kolem Humanistů občanské a jen pražské sdružení, jehož stanovy předpokládají většinu 2/3 členů pro změnu vedení sdružení (stav k srpnu 2007, kdy jsem přestal aktivity této skupiny sledovat).
V té době ale byl již v celostátní síti Iniciativy předložen k diskusi brněnský návrh, který však nebyl prakticky diskutován a následně, po pražských událostech, si jej tedy odhlasovala brněnská skupina [4] .
Toto je administrativní spor jen zdánlivě. Kdyby bylo cílem Iniciativy skutečně vytvořit silné celostátní hnutí, ukázala by se vnitřní pravidla fungování jako nejdůležitější prvek v činnosti Iniciativy, a to prvek, determinující celý její charakter (viz výše zmíněný zákon oligarchizace)[5].
Pokud aktivisté věří v úspěch své činnosti, a předpokládejme, že ano, pak měly být jejich aktivity zaměřeny od počátku na získání co největšího počtu aktivních členů s výhledem na jejich skutečný početní nárůst. Při zakládání takto početné a celostátně působící organizace jsou pravidla a principy, přijaté v jejím počátku určující pro celý její další vývoj. Jednou nasměrovaná organizace se po rozjezdu již nedá otočit jiným směrem, či jen za cenu jejího zrušení a nového začátku.
Přijetí důsledně občanského principu ustavení Iniciativy by ji rovněž ochránilo před obviněním, že se jedná o spolek extrémistických skupinek, či dokonce sekt, jak označil Humanisty Zdeněk Vojtíšek (Právo) ze Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů.
Znovu zdůrazňuji, že pokud je cílem Iniciativy dosáhnout svého veřejného cíle, tj. prosazení zákona o obecném referendu, je její obraz u veřejnosti klíčový pro úspěch celého hnutí. Všemi těmito „chybami“ však umožnila sdělovacím prostředkům, aby veřejnosti podaly ne příliš lákavý obraz Iniciativy, a při tom nemusely ani lhát.
Závěr
Nemyslím, že by Iniciativa měla naději na skutečné prosazení svého veřejného cíle. Takto aktivní a početné protesty (řádově v desítkách tisíc demonstrantů) mohou vyvolat jen vážné sociální problémy. Někteří renomovaní autoři ovšem nepochybují, že v dohledné době nastanou.
Iniciativa však měla šanci přispět k obnově občanské společnosti v naší zemi a připravit ji tak na příští konflikty. Místo toho dala přednost skupinovým zájmům. Snad i to bude poučením pro příští boje.
Poznámky:
1] Informace o Humanistickém hnutí je možné nalézt ZDE ZDE ZDE (doporučuji text Polidštit Zemi), ZDE.
2] Projevy předsedy komunistické strany z počátku letošního roku prakticky obhajující okupaci z roku 1968 a hlásící se k odkazu Února 1948, jsou snad všeobecně známy a vypovídají o nezměněném charakteru této strany více, než by si snad sami její členové přáli.
3] Humanistická strana je politickým projevem Humanistického hnutí. Podle mých informací jsou prakticky všichni členové Humanistické strany současně členy Humanistického hnutí.
4] V těchto stanovách je počítáno i s počátečním malým počtem členů. Pro tento případ zavádějí zjednodušená pravidla demokratického rozhodování.
5] Tato pravidla by také zabránila situaci, kdy po roztržce v pražské skupině žádali představitelé skupiny kolem Humanistů po brněnské skupině hlasování o vyloučení členů druhé pražské skupiny z Iniciativy a zaslání seznamu, kdo jak v Brně hlasoval, což brněnská skupina jako celek odmítla.
Důležité srovnání s touto emocionálně vypjatou situací poskytuje situace z jara 2007. Pro soustavné porušování všech dohod a stálou propagaci minulého totalitního režimu vyloučila tato pražská skupina z Iniciativy Ne základnám KSM. To však bylo do Brna již jen oznámeno a nakonec, jak ukazuje sobotní demonstrace, šlo o vyloučení jen dočasné.
Ne základnám – promarněná šance
Několik poznámek ke zrodu občanského odporu v České republice
Milan Valach
Jan Čulík rozproudil diskusi o úspěchu či neúspěchu Iniciativy Ne základnám na příkladu sobotní demonstrace.
Jedná se skutečně o vážnou věc. Vláda a vládní strany prosazují výstavbu amerického vojenského radaru na našem území, a to přes nesouhlas většiny občanů. Tímto rozhodnutím se staneme nástrojem agresivní americké zahraniční politiky, a to ještě více než dosud, současně, a to je stejně závažné, je diskreditována sama podstata demokracie. Občané jsou nuceni přijmout roli pasivních diváků, kteří nemají žádnou možnost zasahovat do rozhodování vlády, s níž nesouhlasí. K čemu je nám pak taková demokracie? A je to vůbec demokracie? To jsou legitimní otázky, které si za této situace musíme nutně klást.
Cíl odporu
Většina české veřejnosti nesouhlasí s umístěním americké vojenské základny na našem území a přeje si vypsání referenda o této otázce. K naplnění tohoto cíle je však nutné dosáhnout schválení ústavního zákona o obecném referendu. Schválení ústavního zákona vyžaduje souhlas 3/5 všech poslanců a 3/5 přítomných senátorů. Při současném složení sněmovny je tento požadavek neprůchodný. Prakticky všechny vládní strany jsou proti. Strana zelených sice alibisticky hovoří o vlastním návrhu zákona o obecném referendu, ale ten stále nepředkládá a její poslanci návrhy jiných stran svým hlasováním zamítají. Podle praktických činů je tedy i tuto stranu nutno řadit mezi odpůrce referenda.
Za této situace je prosazení referenda možné jen na základě masového protestního hnutí občanů, které by buď vytvořilo takový politický tlak, že by se mu naši „demokratičtí“ politikové neodvažovali odporovat a potřebný zákon by schválili, nebo by vedl k pádu vlády a předčasným volbám, v nichž by zvítězily strany referendum podporující.
Na základě předcházejících zkušeností, odborářské demonstrace, televizní krize atd. odhaduji, že k vyvolání takové politické síly by byly nutné demonstrace, jež by se odehrávaly ve více městech republiky a minimálně v Praze by měly účast kolem 100 000 občanů. Z hlediska výše definovaného cíle – schválení ústavního zákona – by snad stačila i 60 000 účast, ale to považuji již za skutečně dolní hranici.
Ke shromáždění takového množství občanů by iniciativní jádro muselo usilovat o oslovení většinové společnosti a vyhnout se všemu, co by je mohlo v očích těchto občanů diskreditovat. Iniciativa by pak musela být od počátku budována jako základ mohutného celostátního hnutí.
Z tohoto hlediska je pak nutné posuzovat všechny aktivity iniciativy Ne základnám a zkoumat, jestli vedly a vedou alespoň k přiblížení tomuto cíli.
Avšak je rovněž nutné mít na paměti, že při tomto usilování se střetávají objektivní a subjektivní faktory, z nichž jen ty subjektivní jsou v bezprostřední moci aktivistů. Podstatným objektivním faktorem je společná historie, která se výrazným způsobem zapsala do naší současné mentality a podmiňuje naši ochotu a odhodlání měnit vlastní přesvědčení ve skutečnou akci, přejít od nesouhlasu s radarem, k účasti na demonstraci.
Z tohoto hlediska asi 64 či 68% nesouhlas s radarem ani zdaleka neznamená 68% účast na demonstracích.
Historická podmíněnost neúspěchu
Občanských aktivit se minimálně zúčastňují občané středního věku a jejich životní a profesionální zkušenosti zde citelně chybí. To psychologicky poznamenává jak fungování těchto aktivit, tak i jejich projevy navenek, které jsou tvořeny mladými lidmi pro mladé lidi, a to ještě určitého psychologického založení. Jejich dosah je již tím omezený.
Apatie středních věkových vrstev, jejich převažující individualismus a někdy přímo sobectví, je dáno historicky.
Česká občanská společnost byla dlouhodobě a systematicky terorizována, a to od podzimu 1938, kdy vznikla tzv. druhá republika, přes nacistickou okupaci, až do konce komunistického totalitního režimu v r. 1989. Během nejhorší fáze, za nacistické okupace byly všechny známky občanského aktivity trestány smrtí, v nemalém počtu případů vyhlazením celé obce. Po této děsivé zkušenosti přichází vláda komunistické strany, která pod humanistickými a demokratickými ideály nastolila totalitní režim, který popravoval své odpůrce a celou společnost prosákl nejprve atmosférou strachu a udavačství, po zklamání roku 1968 pak naprostou apatií a ztrátou víry v jakékoliv ideály v období normalizace.
Významným faktorem je i přijetí mnichovského diktátu, stejně jako přijetí sovětské okupace ze strany představitelů státu (s výjimkou F. Kriegla). Tato opakovaná zrada politických elit přispěla k deziluzi a apatii občanů, přivedla je k přesvědčení, že jakákoliv snaha, překračující horizont osobních zájmů, je marná.
Chyby iniciativy
Pokusím se popsat aktivity Iniciativy Ne základnám z hlediska výše uvedeného cíle a identifikovat chyby, kterých se podle mého názoru dopustila. Je však třeba vzít v úvahu, že v každém sociálním hnutí existuje více cílů. To, co je z hlediska hlavního a veřejně deklarovaného cíle chybou, může být z hlediska jiných, skrytých cílů pozitivem. Nám tuto rozpornost oficiálních a skutečných cílů může ukázat někdy zdánlivá nelogičnost diskuse s aktivisty, jejich neschopnost slyšet argumenty a zatvrzelá reakce na něco, co vůbec nebylo řečeno apod.
Svou roli zde jistě sehrává i skutečnost, že masovější občanské aktivity začínají v České republice prakticky od začátku. Tento fakt, spojený s faktem převažující věkové skladby aktivistů – mladší lidé (viz výše), může vést k uspokojení již z pouhé skutečnosti, že se vůbec nějakou demonstraci podařilo uspořádat, že mohli stát na tribuně a mluvit k lidem pod ní, případně, že se jejich jméno objevilo ve sdělovacích prostředcích. Za úspěch tedy považují již toto, samotný konečný cíl se stává ne tak důležitým.
To ovšem není specifikum mladých lidí (i když ti zpravidla podléhají rychleji a více) a občanských aktivit v České republice. Tento psychologický „mechanismus“ se uplatňuje ve všech politických stranách. Také proto jsou vrcholoví politikové takovými narcisty. Z širšího hlediska pak tuto skutečnost vystihuje tzv. železný zákon oligarchizace politických stran (Michels).
Jedinou obranou proti zneužití hnutí či strany pro úzké skupinové či osobní zájmy lidí na vrcholu její mocenské pyramidy jsou nástroje pro důslednou kontrolu moci zdola. I to je ovšem poznání, ke kterému musí česká společnost dospět na základě vlastní praxe.
Zkušenost z organizování občanského odporu v České republice ukazuje ještě jeden důležitý fakt. Již při organizování demonstrací proti válce v Iráku se tyto odehrávaly ve více městech, aniž však o sobě organizátoři vzájemně věděli. Pokus o koordinaci brněnských demonstrací s pražskými byl neúspěšný, z Prahy na výzvy ke spolupráci nikdo nereagoval. Tato spolupráce se proto podařila jen mezi Brnem a Ostravou.
Této chyby, se po delším, asi půlročním váhaní pražská skupina Iniciativy Ne základnám vyvarovala.
Nevyvarovala se však jiných, ještě zásadnějších. Tou je spolupráce s KSČM a KSM. Tuto spolupráci od počátku obhajovali lidé kolem Humanistického hnutí1), kteří tvořili rozhodující část členů pražské skupiny. V celostátním měřítku je pak druhou nejdůležitější složkou Iniciativy právě KSČM. Ostatní skupiny, uvedené na webu Iniciativy, nehrály prakticky žádnou významnější roli.
Humanistické hnutí je nadnárodní organizací, která uplatňovala stejnou taktiku, tj. spolupráci různých levicových stran v posledních chilských prezidentských volbách pod heslem „Společně to dokážeme“. Jejich kandidát nezvítězil, ale stejnou metodu spojování různých skupin obhajovali i v případě Iniciativy Ne základnám. Nikoliv tedy české specifikum, ale naprosté ignorování zcela rozdílného kontextu chilského a českého. Jestliže lze v Chile považovat komunistickou stranu za opozičního obhájce práv utlačovaných, v České republice, resp. v ČSSR byla komunistická strana stranou vládnoucí, tyranizující a ponižující občany této země[2]. Z této historické zkušenosti vyplývá i vztah velké části občanů ke KSČM a symbolům minulého režimu.
Ještě zřetelnější je to v souvislosti s KSM, která se otevřeně hlásí k odkazu stalinismu a tento svůj postoj vyjadřuje jak prapory, tak hesly, která neváhali vykřikovat na demonstracích Iniciativy.
Sdělovací prostředky, ve své většině orientované ostře protikomunisticky, uvítaly možnost zdiskreditovat Iniciativu prostřednictvím aktivit Iniciativy samotné. K tomu stačilo jen nafotit prapory a symboliku použitou účastníky demonstrací z řad obou uvedených organizací (KSČM a KSM). Pražská skupina tak od počátku vtiskla celé iniciativě pečeť kryptokomunistů, a tím ji učinila pro velkou část občanů nepřijatelnou. Jakmile se jednou tento obraz v myslích veřejnosti utvoří, je téměř nemožné jej smazat, i kdyby se o to Iniciativa snažila. Sdělovacím prostředkům pak již stačí jen jednou za čas tuto skutečnost připomenout.
Od počátku však byla ve hře jiná možnost, a to utvořit iniciativu důsledně jako občanskou aktivitu vyhýbající se spojení s jakoukoliv politickou stranou.
Tato zásada byla přijata při ustavení brněnské skupiny, viz text jejího Zakládajícího prohlášení . V Praze však byla, a jak je zřejmé, stále je rozhodně odmítána. Není třeba zdůrazňovat, že obraz pražské skupiny vytváří obraz celé Iniciativy.
Z hlediska cíle – vznik masového občanského hnutí – tak přijatá taktika odrazuje velkou část občanů od podpory či přímého zapojení se do jejích aktivit.
Druhým důsledkem téhož je podezření, které ve veřejnosti tento způsob ustavení a fungování Iniciativy vyvolává, že se jedná jen o snahu po zviditelnění a volební úspěch v nejbližších volbách, tedy o zneužití tématu radaru pro zviditelnění se KSČM a Humanistické strany[3].
Druhou velkou chybou bylo neujasnění vnitřní organizace Iniciativy
O této otázce se uvnitř Iniciativy delší čas a velmi bouřlivě diskutovalo. Po roztržení pražské skupiny na dvě části, kdy část zakládajících členů odešla a založila vlastní skupinu Servis Ne základnám , zaregistrovala pražská skupina kolem Humanistů občanské a jen pražské sdružení, jehož stanovy předpokládají většinu 2/3 členů pro změnu vedení sdružení (stav k srpnu 2007, kdy jsem přestal aktivity této skupiny sledovat).
V té době ale byl již v celostátní síti Iniciativy předložen k diskusi brněnský návrh, který však nebyl prakticky diskutován a následně, po pražských událostech, si jej tedy odhlasovala brněnská skupina [4] .
Toto je administrativní spor jen zdánlivě. Kdyby bylo cílem Iniciativy skutečně vytvořit silné celostátní hnutí, ukázala by se vnitřní pravidla fungování jako nejdůležitější prvek v činnosti Iniciativy, a to prvek, determinující celý její charakter (viz výše zmíněný zákon oligarchizace)[5].
Pokud aktivisté věří v úspěch své činnosti, a předpokládejme, že ano, pak měly být jejich aktivity zaměřeny od počátku na získání co největšího počtu aktivních členů s výhledem na jejich skutečný početní nárůst. Při zakládání takto početné a celostátně působící organizace jsou pravidla a principy, přijaté v jejím počátku určující pro celý její další vývoj. Jednou nasměrovaná organizace se po rozjezdu již nedá otočit jiným směrem, či jen za cenu jejího zrušení a nového začátku.
Přijetí důsledně občanského principu ustavení Iniciativy by ji rovněž ochránilo před obviněním, že se jedná o spolek extrémistických skupinek, či dokonce sekt, jak označil Humanisty Zdeněk Vojtíšek (Právo) ze Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů.
Znovu zdůrazňuji, že pokud je cílem Iniciativy dosáhnout svého veřejného cíle, tj. prosazení zákona o obecném referendu, je její obraz u veřejnosti klíčový pro úspěch celého hnutí. Všemi těmito „chybami“ však umožnila sdělovacím prostředkům, aby veřejnosti podaly ne příliš lákavý obraz Iniciativy, a při tom nemusely ani lhát.
Závěr
Nemyslím, že by Iniciativa měla naději na skutečné prosazení svého veřejného cíle. Takto aktivní a početné protesty (řádově v desítkách tisíc demonstrantů) mohou vyvolat jen vážné sociální problémy. Někteří renomovaní autoři ovšem nepochybují, že v dohledné době nastanou.
Iniciativa však měla šanci přispět k obnově občanské společnosti v naší zemi a připravit ji tak na příští konflikty. Místo toho dala přednost skupinovým zájmům. Snad i to bude poučením pro příští boje.
Poznámky:
1] Informace o Humanistickém hnutí je možné nalézt ZDE ZDE ZDE (doporučuji text Polidštit Zemi), ZDE.
2] Projevy předsedy komunistické strany z počátku letošního roku prakticky obhajující okupaci z roku 1968 a hlásící se k odkazu Února 1948, jsou snad všeobecně známy a vypovídají o nezměněném charakteru této strany více, než by si snad sami její členové přáli.
3] Humanistická strana je politickým projevem Humanistického hnutí. Podle mých informací jsou prakticky všichni členové Humanistické strany současně členy Humanistického hnutí.
4] V těchto stanovách je počítáno i s počátečním malým počtem členů. Pro tento případ zavádějí zjednodušená pravidla demokratického rozhodování.
5] Tato pravidla by také zabránila situaci, kdy po roztržce v pražské skupině žádali představitelé skupiny kolem Humanistů po brněnské skupině hlasování o vyloučení členů druhé pražské skupiny z Iniciativy a zaslání seznamu, kdo jak v Brně hlasoval, což brněnská skupina jako celek odmítla.
Důležité srovnání s touto emocionálně vypjatou situací poskytuje situace z jara 2007. Pro soustavné porušování všech dohod a stálou propagaci minulého totalitního režimu vyloučila tato pražská skupina z Iniciativy Ne základnám KSM. To však bylo do Brna již jen oznámeno a nakonec, jak ukazuje sobotní demonstrace, šlo o vyloučení jen dočasné.
Zhlédnuto 3665 x
CHAT s osobností
TV Ne základnám
