V polovině září se v litoměřickém kulturním domě konal vzpomínkový večer k 70. výročí úmrtí T. G. Masaryka. Akce byla podobně důstojná a působivá jako shromáždění uspořádané ke stejné příležitosti na Pražském hradě. Dokumentární film na obřím plátně sice promítán nebyl, ale dobové plakáty a noviny, umístěné na panelech v předsálí, dokázaly vyvolat podobné dojmy. Pěvecký sbor byl nejméně tak dobrý jako ten v Praze. Studenti gymnázia předčítali citáty z Masarykových děl a úryvky z dobového tisku a počínali si tak přesvědčivě, že bylo jasné, že alespoň pro některé z jejich rodičů nebo učitelů je masarykovská tradice dosud živá. Hlavním řečníkem byl městský radní, sympatický a žoviální pětapadesátník. Nepouštěl se na tenký led kritických rozborů Masarykova díla, ani nepřečetl desetkrát oprášený trapný projev.

Dokázal půl hodiny spatra vyprávět především o tom, jak byl Masaryk oblíbený za první republiky, jak si ho vážili jeho rodiče, jak maminka celý život s úctou schraňovala památky na onu dobu, včetně těch novin, pečlivě přišpendlených v předsálí. Hovořil poutavě a určitě jsem nebyl sám, kdo si při tom vzpomenul na vlastní rodiče a prarodiče, nebo komu se vybavila scéna, kdy hudebník Louka navštěvuje svou maminku ve filmu Kolja (jehož exteriéry byly natočeny v nedalekém Úštěku). Až potud bylo všechno bezvadné.

Před závěrem svého vystoupení pan radní vyřídil publiku pozdravy od ministra a senátora Vondry a jeho omluvu, že ač pozván, nemohl přijet osobně. (Pozvání i omluva byly nepochybně míněny vážně. Alexandr Vondra je od roku 2006 senátorem právě za Litoměřicko a v místní základní organizaci byl přijat za člena ODS, jejímž členem je i pan radní). A pak si řečník položil otázku, jak by se T. G. Masaryk stavěl k americkému radaru. Budiž mu přičteno k dobru, že neodpověděl přímo. Zmínil se ovšem o tom, že tuto otázku položil svému strýci, se kterým v předchozích dnech konzultoval své chystané vystoupení. A strýc mu prý odpověděl: „Přečti si Rusko a Evropu, a bude ti to jasné“.

Pan radní možná nechtěně, možná úmyslně potvrdil, že radar má být navzdory proklamacím ve skutečnosti zaměřen proti Rusku. Pak řekl pár závěrečných slov a sklidil vřelý potlesk. Já jsem netleskal, ale nehodilo se ani pískat. Kvůli shnilé třešni nevyhodím třípatrový dort.

Stejnou otázku, tedy jak by se T. G. Masaryk stavěl k americkému radaru na našem území, si kladu také. Ani já na ni neodpovím přímo.

Masarykovi je připisováno krédo „Nebát se a nekrást“. Masaryk se nebál. Nebál se založit samostatné Československo, ačkoliv kvůli tomu musel rozbít Rakousko-Uhersko, ve kterém mnozí dnešní vykladači dějin vidí předobraz evropské integrace a které i naše národy po několik staletí objektivně vzato chránilo před „islámským nebezpečím“, ztělesněným tehdy Osmanskou říší, předchůdcem dnešního Turecka.Tolik k tomu, zda se máme bát islámského nebezpečí, alespoň v souvislostech, které mají ospravedlnit instalaci amerického radaru.

Masaryk nekradl. „Nekrást“ ve světě, kde se dnes stejně jako v době TGM platí penězi, znamená, že když něco nemám a potřebuji to(z pohledu jednotlivce třeba chléb, kalhoty, židli), musím najít někoho, kdo to nejen má, ale je navíc ochoten mi to prodat. A za oboustranně přijatelnou cenu to od něho koupit. Z pohledu státu a jeho ekonomiky se může jednat o ropu, zemní plyn, rudy železa i barevných kovů. Pokud tyto komodity nemám a potřebuji je, musím opět najít někoho, kdo je má a je ochoten mi je prodat, a za oboustranně přijatelnou cenu je od něho koupit. Potřebujeme-li jako Česká republika nerostné suroviny, které nemáme (ekologické souvislosti zde záměrně vynechám) a jsou-li Arabové a Rusové ochotni nám je prodávat, je v duchu Masarykova odkazu za zboží poctivě platit. Je proti Masarykovu odkazu spojovat se s loupeživým státem, kterému má radar u nás pomoci k tomu, aby Araby a Rusy ovládl a nerostné bohatství jim ukradl.

Článek vyšel v Britských listech 23.10.2007
Autor je šéfredaktorem ekologického portálu www.sustainable.cz