Mám problém, který nejpravděpodobněji není jen můj. Je to formát politiků, které sleduji v médiích zvláště pak v oněch "pohyblivých", na kterých mám možnost sledovat jejich bezprostřední reakce na otázky redaktorů, jejich bezprostřední gesta na to či ono atd. Valí se z nich na mě vtíravý pocit trapnosti, vyburcovaný následujícími otázkami:
Probohaživého, jak se mohlo stát, že tenhle nejen od pohledu nepatrný člověk, který by měl dle mého střízlivého úsudku a letitých zkušeností problém "utáhnout" učitelský sbor či obecní zastupitelství, stojí v první řadě politické reprezentace našeho státu?
Jakým osudovým omylem či chybou při stanovení volebních pravidel k této situaci došlo?
Jakého hříchu jsem se dopustil, když mnohokrát za večer musím vyskakovat z gauče a vypínat televizor, když se na jeho obrazovce objeví např. Marek Benda kázající nám o demokracii a parlamentarismu, zatímco mi se přitom z paměti vybaví obraz, jak před zraky národa ospravedlňoval 60 stránek své závěrečné práce na plzeňských právech jako práci stostránkovou?
Proč mě má polévat červená, když na televizní obrazovku vypluje čelný politik Starostů a TOP 09 Gazdík, neodbytně připomínající jelimánka, vystrčeného na jeviště mocnými vlastně jen proto, aby zde bez jakéhokoli náznaku vlastního názoru opakoval slova svého faktického šéfa a zřejmě nejnenáviděnějšího politika republiky Kalouska? (Dobrá, možná Kalouskova a Schwarzenbergova strana někoho takového potřebovala, ale proč prokrista nesáhla po někom aspoň o kousek reprezentativnějším?)
Za co vlastně jsme si vysloužili tuhle osobnostní vyprahlost, strkající nám před oči figurky, když tak bytostně toužíme po figurách?
Opravdu nemáme právo na osobnostní formáty, které si ještě pamatujeme např. z doby těsně poválečné - na Beneše, Drtinu, Jana Masaryka, Stránského? Co všechno se musí stát, aby nás tahle malost a neosobnost politiků opustila? Poraďte.