„Nepotřebuji jezdit nikam do Sýrie, abych věděl, jak vyhlíží tamní situace“, reagoval náš ministr národní obrany Stropnický dotčeně na otázku europoslance Ransdorfa, zda předmětnou zemi někdy navštívil, a v duchu si sám pro sebe zřejmě dopověděl:„K tomu, abych si udělal o věci úsudek, mi, bohudík, stačí moje nekonečná víra i láska k administrativě USA.“
Tahle druhá Stropnického věta, protože jen myšlená, ale nevyřčená, sice nepadla, ale jakýmsi nevysvětlitelným zázrakem se stalo, že i tak napnila vysílací místnost žižkovské věže s takovou úderností, že jsem ji zřetelně slyšel – a jsem si jist, že jsem v republice nebyl sám.
Nevím jak jiným, ale mě to k další deziluzi i znechucení z duchovní kvality lidí, kteří nás vedou, a kteří za nás mluví, bohatě stačilo. Vstal jsem z křesla a pořad jsem vypnul.
Jenže pochopitelně: Ta trpkost zůstává. A vrší se. A člověka maně napadá ono klasické: Jak dlouho ještě....?