Každý systém do větší či menší míry respektuje svobodu jednotlivce, žádný systém ji nerespektuje absolutně (a asi ani nemůže). Ani kapitalismus.

Mexická firma Nemak například také nerespektovala svobodu pana Rajtera a donutila jej prodat pozemky s úrodnou půdou , aby zde mohla postavit další továrnu.

Považuji za důležité se zamyslet nad tím, zda to, co se děje v současném kapitalismu, je společensky prospěšné. Většinou se hovoří převážně o ekonomckém růstu. Ten sice na jedné straně přináší stále pohodlnější život, na druhé straně stále větší obavy o zhoršující se životní prostředí i zhoršující se mezilidské vztahy. Je to opravdu to, co chceme?

Když se narodí dítě, v prvních letech života rodiče především sledují, jak roste. V určitém věku je však přirozené, že se tělesný růst zastaví. POkud by pokračoval, bylo by to vždy něco nedobrého. V lepším případě obezita, v horším případě nějaký nádor.

Ale to neznamená, že dospělý človšk neroste. Pouze roste kvalitativně jinak. Může růst tím, že se vzdělává, získává kvalifiaci, dělá něco prospěšného pro druhé. Navazuje nové sociální vztahy, zakládá rodinu. Může růst v oblasti umění, kultury.

A neomezené možnosti růstu dává oblast spirituální. (Tím samozřejmě myslím skutečný duchovní růst, nikoli náboženský fanatismus.)

Proto si myslím, že i zvyšování materilního blahobytu v ekonomicky vyspělých zemích by mělo nacházet určité meze, při jejichž dosažení by se namísto dalšího ekonomického růstu věnovalo mnohem více pozornosti, energie i peněz oblasti sociální, kulturní, ekologické i sprituální. A obávám se, že kapitalismus v současné podobě toho nemůže být schopen.

Dokonce mne někdy napadá, zda nízká porodnost ve většině ekonomicky vyspělých zemí (bez přistěhovalců by tyto země začaly vymírat) není prvním velice mírným varováním vyšších sil (přírody či Boha), že jdeme špatnou cestou.